Prolog The Host
Léčitelovo jméno bylo Hluboký Brod.
Protože byl duše, bylo v jeho přirozenosti mít jenom dobré vlastnosti: soucit, trpělivost, upřímnost, ctnost a láska. Obava byla pro Fords Deep Waters netypická emoce.
Podrážděnost byla ještě vzácnější. Ale protože Fords Deep Waters žil v lidském těle, byla podrážděnost někdy nevyhnutelná.
Jeho rty se stáhly do tenké čáry, když slyšel, jak si studenti léčitelství ve vzdáleném rohu operačního sálu šeptají. Tento výraz mu připadal nezvyklý, jeho tvář byla zvyklá se usmívat.
Darren, jeho pravidelný asistent, si jeho úšklebku všiml a položil mu ruku na rameno.
„Jsou jenom zvědaví, Fordsi,“ řekl tiše.
„Vložení je těžko zajímavá nebo náročná procedura. Jakákoliv duše by ho v případě nutnosti byla schopná provést na ulici. Dnes se tu pozorováním nemohou nic naučit.“ Fords byl překvapený, když si všiml ostrého podtónu svého normálně klidného hlasu.
„Nikdy předtím neviděli dospělého člověka,“ řekl Darren.
Fords zdvihl jedno obočí. „To nevidí jeden druhému do tváře? Nemají zrcadla?“
„Ty víš, jak to myslím – divokého člověka. Bez duše. Jednoho z povstalců.“
Fords se podíval na dívčino nehybné tělo ležící tváří dolů na operačním stole. Jeho srdce zaplavila lítost, když si vzpomněl, v jak ubohém bylo stavu, když ho Hledači (pozn. the Seekers, další povolání, Hledač má za úkol nacházet těla bez duší, aby do nich duše mohly být vloženy) přinesli do Lékařského zařízení. Ta bolest, kterou trpěla…
Samozřejmě, že teď byla v pořádku – dokonale zhojená. Fords na to dal pozor.
„Vypadá stejně, jako my,“ zamumlal Fords směrem k Darrenovi. „Všichni máme lidské tváře. A až se probudí, také bude jednou z nás.“
„Je to pro ně prostě vzrušující, to je všechno.“
„Duše, kterou dnes budeme vkládat, si zaslouží mnohem více uznání, než aby bylo její hostitelské tělo v takovémhle stavu. Už takhle bude mít co dělat, aby se přizpůsobila. Není fér, že musí procházet ještě tímhle.“ A tímhle nemyslel fyzický stav těla. Fords slyšel, jak se do jeho hlasu vrátil ten ostrý podtón.
Darren mu znovu položil ruku na rameno. „Bude v pořádku. Hledač potřebuje informace a –“
Při slově Hledač se Fords na Darrena podíval takovým pohledem, jaký by se dal popsat jedině jako vražedný. Darren šokovaně zamrkal.
„Omlouvám se,“ řekl hned Fords. „Nechtěl jsem reagovat tak negativně. Jenom se o tuto duši bojím.“
Jeho oči se stočily ke kryotanku vedle stolu. Světlo bylo stabilní, tupě červené, znamenalo to, že kryobank je obsazený a nastavený na hibernaci.
„Tato duše byla pro tento úkol specielně vybrána,“ řekl Darren uklidňujícím hlasem. „Je v našem druhu výjimečná – odvážnější, než většina z nás. Myslím, že kdyby bylo možné se jí zeptat, nabídla by se dobrovolně.“
„Kdo z nás by se nenabídl, kdyby byl požádán udělat něco pro vyšší dobro? Ale je tohle opravdu ten případ? Pomůže tohle vyššímu dobru? Otázkou není její ochota, ale jestli je správné žádat, aby jakákoliv duše snesla něco takového.“
Studenti léčitelství se také bavili o duši v hibernaci. Fords zřetelně slyšel jejich šepot; jejich hlasy se teď zvyšovaly, hlasitost stoupala se vzrušením.
„Žila na šesti planetách.“
„Já slyšel, že na sedmi.“
„A já slyšel, že nikdy nežila dvakrát jako jeden hostitelský druh.“
„Je to možné?“
„Byla skoro všechno. Květina, Medvěd, Pavouk –“
„Vidoucí květina, Netopýr –“
„Dokonce i Drak!“
„Nevěřím tomu – nemohla být na sedmi planetách.“
„Alespoň na sedmi. Začala na Nejstarší.“
„Vážně? Na Nejstarší?“
„Ticho, prosím!“ přerušil je Fords. „Pokud nedokážete pozorovat profesionálně a tiše, budu vás nucen požádat, abyste se vzdálili.“
Šest studentů okamžitě ztichlo a vzdálili se jeden od druhého.
„Jdeme na to, Darrene.“
Vše bylo připraveno. Patřičné léky ležely vedle lidské dívky. Její dlouhé hnědé vlasy byly schované pod operační čepicí a odhalovaly její krk. Byla v hluboké narkóze, dýchala pomalu. Na její opálené pokožce sotva byla nějaká známka po její… nehodě.
„Začni tání, prosím, Darrene.“
Šedovlasý asistent už čekal u kryotanku, jeho ruka na ciferníku. Odhodil ochranný obal a otočil ciferníkem. Červené světlo na malém šedém válci začalo pulzovat, blýskalo čím dál tím rychleji a měnilo barvu.
Fords se soustředil na nehybné tělo; zařízl skalpel do kůže těsně pod lebkou, byl to krátký, přesný řez. Předtím, než ho rozšířil, nastříkal lék, který zastavil krvácení a vyčistil ránu od krve. Fords odsunul krční svaly, opatrně, aby je neponičil, a odhalil světlé kosti na konci páteře.
„Duše je připravená, Fordsi,“ informoval ho Darren.
„Já také. Přines ji.“
Fords cítil, jak k němu Darren přistoupil a bez ohlédnutí věděl, že jeho asistent bude připravený, jeho ruka natažená a čekající; pracovali společně už mnoho let. Fords podržel otvor otevřený.
„Pošli ji domů,“ zašeptal.
Darrenova ruka se pohnula, takže ji teď viděl, v dlani držel stříbrně se třpytící probouzející se duši.
Vždy, když Fords viděl odhalenou duši, zasáhla ho její krása stejnou silou.
Duše v oslnivém světle operačního sálu zářila jasněji, než vyleštěný stříbrný skalpel, který držel v ruce. Proplétala se jako živá stužka, protahovala se, šťastná, že je venku z kryotaknu. Tisíce drobných částeček se vlnily jako stříbrné vlasy. Ale přestože všechny duše byly líbezné, Fordsovi připadalo, že tak´hle je zvlášť nádherná.
Nebyl sám, kdo takhle reagoval. Slyšel Darrenův jemný povzdech, slyšel obdivné mumlání studentů.
Darren jemně položil tu drobnou třpytivou bytost do díry, kterou Fords udělal v lidském krku. Duše se sesunula do nabízeného prostoru a rozběhla se po cizím těle. Fords obdivoval obratnost, s jakou si osvojila svůj nový domov. Její částečky se přitiskly na svá místa okolo nervových center, některé sahaly hlouběji, než dohlédl. Do hloubky a nahoru do mozku, do očních nervů, do ušních kanálků. Byla rychlá, její pohyby odhodlané. Brzy byl viditelný pouze jeden malý kousíček jejího třpytivého těla.
„Výborně,“ zašeptal, přestože věděl, že ho nemůže slyšet. Byla to ta lidská dívka, kdo měl uši, a tak pořád hluboce spala.
Dokončit práci už byla pouhá rutina. Vyčistil a vyléčil ránu, zavřel za duší otvor. Potom posypal ránu zjemňujícím práškem.
„Perfektní, jako vždycky,“ řekl jeho asistent, který si z nějakého Fordsovi neznámého důvodu nikdy nezměnil jméno. Používal pořád jméno svého lidského hostitele, Darren.
Fords si povzdechl. „Lituji dnešní práce.“
„děláte pouze svoji povinnost jakožto Léčitel.“
„Tohle je jedna z vzácných chvil, kdy Léčitel způsobuje zranění.“
Darren začal uklízet pracovní prostor. Nevypadal, že by věděl, jak odpovědět. Fords naplňoval své Povolání. Darrenovi to stačilo.
Ale Nestačilo to Fords Deep Waters, který byl až do hloubky svého bytí opravdový Léčitel. S obavami hleděl na to klidně spící lidské tělo a věděl, že tento klid bude otřesený hned, jak se probudí. Všechna hrůza konce této mladé ženy bude vpálena do nevinné duše, kterou do ní právě vložil.
Naklonil se nad tím člověkem a zašeptal jí do ucha, vroucně si přál, aby ho duše uvnitř těla mohla slyšet.
„Hodně štěstí, malá tulačko, hodně štěstí. Tolik bych si přál, abys ho nepotřebovala