5.kapitola
16. 2. 2010
5.kapitola - Neutěšená (Uncomforted)
„Ahoj, Tulačko! Posaď se a udělej si pohodlí, jako doma.“
Na prahu kanceláře Utěšitelky jsem zaváhala, stála jsem jednou nohou uvnitř a druhou venku.
Usmála se. Byl to drobný pohyb v koutcích jejích úst. Teď už bylo mnohem jednodušší rozeznat od sebe jednotlivé výrazy; za ty měsíce pozorování jsem začala lépe uznávat ty malé změny v postavení svalů. Viděla jsem, že Utěšitelka se mou neochotou trochu baví. Ale zároveň jsem cítila její zklamání, že jsem se stále cítila trapně, když jsem za ní přišla.
S tichým rezignovaným povzdechem jsem vešla do jasného pokoje a posadila se na své obvyklé místo – na to nadýchané červené, na to, které bylo od jejího křesla nejdál.
Její rty se zkroutily.
Abych se vyhnula jejímu pohledu, zírala jsem z otevřeného okna na mraky, které čas od času zakryly slunce. Do pokoje občas zavál jemný oceánský vánek.
„Tak, Tulačko. Už je to nějaký čas, cos mě naposledy navštívila.“
S pocitem viny jsem se jí podívala do očí. „Nechala jsem vám zprávu, že nemohu přijít. Měla jsem studenta, který potřeboval…“
„Ano, já vím.“ Znovu se usmála tím drobným pohybem koutků. „Dostala jsem tvou zprávu.“
Na starší ženu byla z lidského pohledu velice atraktivní. Nechávala své vlasy přirozeně šedé – byly jemné a vypadaly spíš bíle než stříbrně, byly dlouhé a svázané do culíku. Její oči měly zajímavou zelenou barvu, nikdy dříve jsem takové neviděla.
„Omlouvám se,“ řekla jsem, protože vypadala, že čeká na odpověď.
„To je v pořádku. Chápu to. Je pro tebe těžké sem přijít. Tolik by sis přála, aby to nebylo nutné. Nikdy předtím to pro tebe nutné nebylo. A to tě děsí.“
Zírala jsem na dřevěnou podlahu. „Ano, Utěšitelko.“
„Víš, že jsem ti říkala, abys mě oslovovala Kathy.“
„Ano… Kathy.“
Lehce se zasmála. „Pořád ještě jsou pro tebe lidská jména nezvyklá, že, Tulačko?“
„Ano. Popravdě, připadá mi to… jako kapitulace.“
Podívala jsem se na ni a ona pomalu přikývla. „Ano, chápu, proč to tak cítíš. Zvláště ty.“
Když to řekla, hlasitě jsem polkla a zase se vrátila k zírání na podlahu.
„Co kdybychom si teď chvíli povídali o něčem jednodušším,“ navrhla Kathy. „Pořád ještě si užíváš své povolání?“
„Ano.“ Tohle bylo lehčí. „Začal teď nový semestr. Přemýšlela jsem o tom, jestli mě to nezačne časem unavovat, opakovat stejné věci, ale zatím se to nestalo. S novými posluchači jsou i příběhy znovu nové.“
„Od Curta o tobě slyším samé dobré věci. Říká, že tvoje hodiny jsou jedny z nejžádanějších na univerzitě.“
Cítila jsem, jak mi při té chvále rudnou tváře. „Je hezké to slyšet. Jak se má váš druh?“
„Curt se má skvěle, děkuji. Naši hostitelé jsou na svůj věk ve velmi dobrém stavu. Myslím, že před sebou máme ještě velmi mnoho let.“
Byla jsem zvědavá, jestli se rozhodne zůstat na tomhle světě, jestli se až přijde čas, posune jenom do dalšího lidského hostitele, nebo jestli odejde. Ale nechtěla jsem pokládat otázky, které by nás zase posunuly do nějaké těžší oblasti konverzace.
„Líbí se mi, když mohu učit,“ řekla jsem místo toho. „Je to podobné jako mé povolání mezi Vidoucími květinami, takže je to jednodušší, než něco úplně neznámého. Jsem Curtovi zavázaná, že mě zaměstnává.“
„Jsou šťastní, že tě mají,“ usmála se vřele Kathy. „Víš, jak málo je profesorů historie, kteří mají zkušenosti s životem třeba jenom na dvou planetách, z celého svého učiva? A ty jsi žila skoro na všech. A navíc i na Nejstarší! Na téhle planetě není jediná škola, která by nám tě nechtěla ukrást. Curt plánuje různé způsoby, jak tě udržet zaměstnanou, abys neměla čas na to, myslet na stěhování.“
„Čestný profesor,“ opravila jsem ji.
Kathy se usmála a potom se zhluboka nadechla a její úsměv zmizel. „Už jsi tu dlouho nebyla, zajímalo by mě, jestli je to tím, že už tvé problémy mizí. Ale potom mě napadlo, že je to možná naopak a že důvod tvé delší absence je jejich zhoršení.“
Zírala jsem na své ruce a nic neříkala.
Moje ruce byly světle hnědé – opálení, které nikdy nemizelo, ať už jsem byla na sluníčku nebo ne. Těsně nad levým zápěstím jsem měla pihu. Moje nehty byly nakrátko ostříhané. Neměla jsem ráda ten pocit, když byly dlouhé. Nebylo příjemné, když špatným směrem přejely po kůži. A moje prsty byly tak dlouhé a tenké – když jim ještě na délce přidávaly nehty, vypadalo to divně. I na člověka.
Po chvíli si odkašlala. „Myslím, že moje intuice byla správná.“
„Kathy,“ řekla jsem pomalu její jméno. „Proč jste si nechala své lidské jméno? Cítíte se pak… víc jako jedna osoba? Se svým hostitelem, myslím.“ Ráda bych také věděla, jak to bylo s Curtem, ale byl to velmi osobní dotaz. Bylo by špatné zeptat se na to někoho jiného, než jeho samého, i když by to byla jeho družka. Přepadl mě strach, že už takhle jsem byla příliš neslušná, ale ona se zasmála.
„Proboha, to ne, Tulačko. Neříkala jsem ti to? Hmm. Možná ne, protože není v náplni mé práce mluvit, nýbrž poslouchat. Většina duší, se kterými mluvím, nepotřebují tolik povzbuzení, jako ty. Víš, že jsem na Zemi přišla v jednom z prvních umístění, dříve než vůbec měli lidé tušení, že tu jsme? Z obou stran jsem měla lidské sousedy. Curt a já jsme museli po několik let předstírat, že jsme lidé. A i potom, co jsme oblast obsadili, nikdy jsi nemohla vědět, kdy je nějaký člověk nablízku. Kathy se prostě stala tím, čím jsem byla já. A navíc, překlad mého předešlého jména měl čtrnáct slov a žádné zkratky nebyly hezké.“ Zašklebila se. Oknem proniklo dovnitř sluneční světlo a odrazilo se od jejích očí, tančilo ve stříbrohnědém paprsku na zdi. Její smaragdové duhovky na chvíli zaplály všemi možnými barvami.
Neměla jsem tušení, že tato jemná, příjemná žena byla součástí přední linie. Chvíli mi trvalo, než jsem to zpracovala. Zírala jsem na ni, překvapená a najednou plná respektu. Nikdy jsem Utěšitele nebrala moc vážně – doteď jsem k tomu nikdy neměla důvod. Byli pro ty, kteří bojovali, pro ty slabé, a styděla jsem se za to, že tu jsem. Ale to, že jsem poznala její minulost, pomohlo, aby bylo tohle všechno méně nepříjemné. Rozuměla síle.
„Nevadilo vám to?“ zeptala jsem se. „Předstírat, že jste jedna z nich?“
„Ne, nevadilo. Víš, na tohoto hostitele jsem si musela hodně dlouho zvykat – tolik úplně nových věcí. Tolik emocí. Byla jsem ráda, že jsem zvládla chovat se tak, jak jsem musela.“
„A Curt… Rozhodla jste se zůstat s manželem svého hostitele? Když už bylo po všem?“
Tahle otázka byla cílenější a Kathy se jí pevně chopila. Posunula se ve své křesle, zvedla nohy a složila je pod sebe. Když odpovídala, dívala se zamyšleně na jedno místo na zdi kousek nad mou hlavou.
„Ano, vybrala jsem si Curta – a on si vybral mě. Nejdřív to samozřejmě byla naprosto náhodná volba, byl to úkol. Ale přirozeně jsme si byli blízcí, protože jsme spolu trávili tolik času a sdíleli nebezpečí naší mise. Jako děkan univerzity měl Curt samozřejmě spousty kontaktů a z našeho domu se stalo zařízení pro vložení. Často jsme pořádali večírky. Lidé procházeli našimi dveřmi a náš druh odcházel. Muselo to všechno být velmi rychlé a tiché, víš, k jak velké nenávisti jsou lidé náchylní. Každý den jsme vstávali s tím, že se nemusíme dočkat večera. Žili jsme v permanentním vzrušení a byli jsme zvyklí na stálý pocit strachu.
„To všechno byly velmi dobré důvody pro to, abychom si s Curtem vytvořili určité spojení a rozhodli se zůstat spolu, i když ty tajnosti už nebyly zapotřebí. A mohla bych ti lhát, když bych ti řekla, že to byl důvod, proč jsem si to vybrala. Ale…“ Zavrtěla hlavou a vypadala, že se zabořila ještě hlouběji do svého křesla, a její oči se zavrtaly do těch mých. „Za tolik tisíciletí lidé nikdy nepřišli na to, co je to láska. Jak moc je fyzická a jak moc je zakořeněná v mysli? Nakolik je to náhoda a nakolik osud? Proč se lidé, kteří se k sobě perfektně hodí, rozcházejí, a proč páry, u kterých by to nikdy nikdo nečekal, přežívají? Nejsem k odpovědím o nic blíž než oni. Láska prostě je tam, kde je. Můj hostitel miloval Curtova hostitele a nezemřela, když se změnil vlastník mysli.“
Opatrně mě pozorovala a lehce se zamračila, když jsem se v židli nahrbila.
„Melanie stále truchlí kvůli Jaredovi,“ prohlásila.
Cítila jsem, jak moje hlava bez toho, abych já chtěla, přikývla.
„Ty kvůli němu truchlíš.“
Zavřela jsem oči.
„Takže sny pokračují?“
„Každou noc,“ zamumlala jsem.
„Řekni mi o nich.“ Její hlas byl jemný, přesvědčivý.
„Nerada na ně myslím.“
„Já vím. Zkus to. Třeba to pomůže.“
„Jak? Jak mi pomůže, když vám řeknu, že pokaždé, když zavřu oči, vidím jeho tvář? Že když se probudím a on tam není, tak brečím? Že vzpomínky jsou tak silné, že už nedokážu rozlišit její a moje?“
Náhle jsem zmlkla a stiskla zuby.
Kathy vytáhla z kapsy kapesník a nabídla mi ho. Když jsem se nehýbala, vstala, došla ke mně a upustila ho do mého klína. Potom si sedla na opěradlo vedle mě a čekala.
Ještě chvíli jsem tomu tvrdohlavě odolávala. Potom jsem vztekle vzala ten čtvercový kus látky a utřela si jím oči.
„Tohle nenávidím.“
„Každý během svého prvního roku brečí. Ty emoce jsou nemožné. Všichni jsme zčásti děti, ať už chceme, nebo ne. Dřív jsem brečela pokaždé, když jsem viděla hezký západ slunce. A někdy dokonce i když jsem cítila chuť burákového másla.“ Položila mi ruku na hlavu a potom mě pohladila po vlasech, které jsem si vždycky zastrkávala za uši.
„Tak krásné, lesklé vlasy,“ poznamenala. „Pokaždé, když tě vidím, máš je kratší. Proč je nenecháš trochu poporůst?“
Když už jsem měla na tváři slzy, necítila jsem potřebu bránit zbytky své důstojnosti. Proč mám říkat, že je pak snazší se o ně starat, jak jsem vždycky prohlašovala? Nakonec, přišla jsem se sem vyzpovídat a hledat pomoc – můžu v tom pokračovat.
„Vadí to jí. Má je ráda dlouhé.“
Nezalapala po dechu, jak jsem já napůl očekávala, že udělá. Kathy dělala svou práci dobře. Její odpověď přišla jenom o chvilku později a jenom lehce nesouvislá.
„Ty… Ona… ona je pořád tak… přítomná?“
Z mých rtů se začala sypat ta děsivá pravda. „Když chce. Naše historie ji nudí. Když pracuji, drží se zpátky. Ale pořád tu je. Někdy mi připadá, že je tady stejně tak jako já.“ Když jsem skončila, můj hlas byl jenom pouhý šepot.
„Tulačko!“ vykřikla zděšeně Kathy. „Proč jsi mi neřekla, že je to tak špatné? Jak dlouho už to takhle je?“
„Zhoršuje se to. Místo toho, aby mizela, vypadá to, že je stále silnější. Není to tak hrozné, jako byl ten Léčitelův případ – mluvily jsme o Kevinovi, vzpomínáte? Nedokázala převzít kontrolu. A nedokáže. Nedopustím, aby se to stalo!“ Výška mého hlasu stoupala.
„Samozřejmě, že se to nestane,“ ujistila mě. „Samozřejmě že ne. Ale jestli jsi takhle… nešťastná, měla jsi mi to říct dřív. Musíš jít k Léčiteli.“
Protože jsem byla rozrušená, chvíli mi trvalo, než mi došlo, co tím myslí.
„K Léčiteli? Chcete, abych přeskočila?“
„Nikdo si o té volbě nebude myslet nic špatného, Tulačko. Je to pochopitelné, když je hostitel závadný – “
„Závadný? Ona není závadná. Já jsem. Jsem pro tento svět moc slabá!“ Hlava mi spadla do dlaní, jak se mnou prohnalo ponížení. V očích jsem cítila čerstvé slzy.
Kathy mě objala kolem ramen. Tak moc jsem se snažila dostat zdivočelé emoce pod kontrolu, že jsem se neodtáhla, přestože to bylo až příliš důvěrné.
Melanii to také vadilo. Nelíbilo se jí, že ji objímal mimozemšťan.
Samozřejmě, že Melanie teď byla hodně přítomná, cítila jsem její nesnesitelnou samolibost, když jsem konečně přiznala její sílu. Byla škodolibá. Vždycky bylo těžší zkontrolovat, když mě takhle rušily emoce.
Zkusila jsem se uklidnit, abych byla dost silná a abych ji zvládla zatlačit do jejího místa.
Ty jsi na mém místě. Její myšlenka byla slabá, ale zřetelná. Bylo to čím dál tím horší; teď byla dost silná, že na mě dokázala i promluvit, když chtěla. Bylo to stejně tak hrozné, jako bylo těch prvních pár minut při vědomí.
Jdi pryč. Teď je to moje místo.
Nikdy.
„Tulačko, drahá, to ne. Nejsi slabá, a obě to víme.“
„Hmm.“
„Poslouchej mě. Jsi silná. Překvapivě silná. Všichni jsme si velmi podobní, ale ty vyčníváš z normy. Jsi tak odvážná, až mě to udivuje. A tvoje minulé životy to dokazují.“
Moje minulé životy možná, ale tenhle život? Kde je moje síla teď?
„Ale lidé jsou mnohem rozdílnější, než jsme my,“ pokračovala Kathy. „Někteří jsou mnohem silnější než ostatní, a to ve velkém měřítku. Vážně věřím, že kdyby to tohoto hostitele vložili kohokoliv jiného, Melanie by ho zničila za pár dní. Možná je to náhoda, možná osud, ale připadá mi, že nejsilnější z jejich druhu teď hostí nejsilnějšího z našeho.“
„To ale o našem mnoho nevypovídá, nebo ano?“
Poznala, jaký důsledek z toho vyvozuji. „Ona nevyhrává, Tulačko. Ty jsi ta překrásná osoba vedle mě. Ona je jenom stín v tom nejzazším koutku tvé mysli.“
„Mluví na mě, Kathy. Pořád má své vlastní myšlenky. Pořád si ještě zachovává svá tajemství.“
„Ale nemluví za tebe, nebo ano? Pochybuji, že bych toho na tvém místě dokázala tolik říct.“
Neodpověděla jsem. Cítila jsem se na to moc uboze.
„Myslím, že bys měla zvážit reimplantaci.“
„Kathy, zrovna jste řekla, že jinou duši by zničila. Já tomu nevěřím – asi se jenom snažíte dělat svou práci, řekla jste to jenom, abyste mě uklidnila. Ale ona je silná, nebylo by fér předat ji někomu dalšímu jenom proto, že já si s ní nedokážu poradit. Koho byste vybrala, aby převzal moji práci?“
„Neřekla jsem to, abych tě utěšila, drahá.“
Tak co –“
„Nemyslím si, že bude tento hostitel schválen pro další použití.“
„Ach!“
Po zádech mi přejela vlna hrůzy. A nebyla jsem jediná, kdo byl tím pomyšlením zdrcen.
Odpuzovalo mě to. Nebyla jsem srab. I při dlouhém obíhání mé poslední planety – světa Vidoucích květin, jak byly známé tady – kolem svých sluncí jsem čekala. Přestože mi trvalost těchto životních cyklů začala být dlouhá dřív, než jsem si myslela, a přestože by se životy Vidoucích květin daly na této planetě počítat na celá století, nikdy jsem z života svého hostitele nevyskočila. Udělat to by byla ztráta, bylo by to špatné a nevděčné. Byl to výsměch tomu, co jsme jako duše byli. Dělali jsme ze svých světů lepší místa; to bylo nezbytné, protože bychom si je jinak nezasloužili.
Ale ničím jsme neplýtvali. Všechno, co jsme si vzali, jsme udělali lepším, mírumilovnějším a krásnějším. A lidé byli brutální a neovladatelní. Zabíjeli se mezi sebou tak často, až se vražda stala částí jejich života. Těch způsobů mučení, které si vymysleli za těch pár tisíciletí, co existují. Bylo to na mě moc; nedokázala jsem snést ani ty suché oficiální přehledy. Války znetvořily skoro každý kontinent. Schválená vražda, objednaná a nebezpečně efektivní. Ti, kteří žili v mírumilovných národech, vypadali najednou úplně jinak, když na jejich prahu stáli členové jejich vlastního druhu a hladověli. Suroviny na planetě nebyly rovnoměrně rozdělovány. A ještě hůř, jejich potomstvo – další generace, kterou můj druh pro jejich slibnost téměř zbožňoval – se většinou stalo terčem všech možných zločinů. A ne jenom z rukou cizinců, ale i těch, kteří se o ně starali a kterým věřili. I tak rozmanitá planeta byla ohrožena díky jejich lhostejnosti a chamtivosti. Kdyby někdo porovnal, čím Země byla dřív a čím je teď, nemohl by nepřiznat, že se z ní díky nám nestalo lepší místo.
Vyhubíte celý druh a pak se popleskáváte po zádech.
Moje ruce se zaťaly v pěst.
Mohla jsem tě zničit, připomněla jsem jí.
Tak prosím. Udělej mou vraždu oficiální.
Blafovala jsem, ale Melanie také.
Ach, myslela si, že chce zemřít. Nakonec, skočila do výtahové šachty. Ale to bylo ve chvíli paniky a porážky. Něco jiného bylo klidně o tom přemýšlet a sedět při tom na pohodlné židli. Cítila jsem, jak mým tělem vystřelil adrenalin – adrenalin, který vznikl díky jejímu strachu – jak jsem zvažovala přechod do pružnějšího těla.
Bylo by hezké být zase sama. Mít svou mysl jenom pro sebe. Tento svět byl velmi příjemný, byly tu spousty nových věcí a bylo by nádherné užívat si ho bez vyrušování nějakou naštvanou napůl-bytostí, která neměla nic jiného na práci, než se tu takhle zdržovat.
Melanie se v mé hlavě zavrtěla, tedy obrazně řečeno, když jsem se snažila svůj ústup racionálně promyslet. Možná bych se měla vzdát…
Už jenom ta slova mě přinutila se zachvět. Já, Tulačka, a vzdát se? Skončit? Přiznat porážku a zkusit to všechno znovu se slabým hostitelem, který mi nebude dělat žádné problémy?
Zavrtěla jsem hlavou. Jenom tu myšlenku jsem téměř nemohla vystát.
A… tohle bylo moje tělo. Byla jsem na něj zvyklá. Měla jsem ráda ten pocit, jak se moje svaly pohybovaly po mých kostech, jak se moje klouby ohýbaly a moje šlachy natahovaly. Znala jsem svůj obraz v zrcadle. Sluncem opálená kůže, vysoké, ostré kosti na mé, obličeji, krátké hedvábné mahagonové vlasy, špinavá hnědozelená mlha v mých očích – to jsem byla já.
Chtěla jsem sebe. Nic, co bylo moje, bych nenechala zničit.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář