3.kapitola
16. 2. 2010
3.kapitola - Vzdorující (Resisted)
„Nepozná své nové jméno,“ zamumlal Léčitel.
Vyrušil mě nový pocit. Něco příjemného, změna vzduchu, když se vedle mě Hledačka postavila. Vůně, došlo mi. Něco jiného než sterilní místnost bez zápachu. Parfém, řekla mi má nová mysl. Květinový, luxusní…
„Slyšíte mě?“ zeptala se Hledačka a přerušila tak mé přemýšlení. „Jste při vědomí?“
„Nespěchejte,“ naléhal Léčitel jemnějším hlasem než tím, který užíval před chvílí.
Neotevřela jsem oči, nechtěla jsem být rušená. Moje mysl mi dala slova, která jsem potřebovala, a můj tón mi pomůže, takže nebudu moci použít tolik slov.
„Byla jsem vložena do poškozeného hostitele jenom proto, abych získala informaci, kterou potřebujete, Hledačko?“
Slyšela jsem prudké vydechnutí – překvapené a uražené – a něco teplého se dotklo mé kůže, přikrylo mou ruku.
„Samozřejmě, že ne, Tulačko,“ řekl muž hlasem plným ujištění. „I Hledač má určité hranice.“
Hledačka znovu prudce vydechla. Zasyčela, opravily mě mé vzpomínky.
„Tak proč tahle mysl nefunguje správně?“
Chvíli bylo ticho.
„Vyšetření byla čistá,“ řekla Hledačka. Její slova nebyla ujišťující, ale argumentující. Chtěla se se mnou hádat? „Tělo bylo úplně zdravé.“
„Z pokusu o sebevraždu, který byl nebezpečně blízko k úspěchu.“ Můj tón byl tvrdý, stále vzteklý. Nebyla jsem na vztek zvyklá. Bylo těžké ho ovládnout.
„Všechno bylo v naprostém pořádku –“
Léčitel ji přerušil. „Co chybí?“ zeptal se. „Zjevně jste ovládla řeč.“
„Paměť. Zkoušela jsem najít, co chce Hledačka vědět.“
Přestože jsem neslyšela žádný zvuk, cítila jsem změnu. Atmosféra, která se po mém obvinění napjala, se uvolnila. Přemýšlela jsem, jak jsem to poznala. Byl to zvláštní pocit, jako kdybych dostávala víc informací, než mi dávalo mých pět smyslů – skoro jako kdyby to byl jiný smysl, ne úplně využitý. Intuice? To bylo skoro to pravé slovo. Jako kdyby nějaký tvor potřeboval víc než pět smyslů.
Hledačka si odkašlala, ale odpověděl mi Léčitel.
„Ach,“ řekl. „Těch částečných… překážek v paměti si nevšímejte. Je to, no, nečekané, ale také ne překvapivé.“
„Nechápu, jak to myslíte.“
„Tento hostitel byl součást lidského povstání.“ V Hledaččině hlase jsem zaznamenala stopu vzrušení. „Ti lidé, kteří o nás před vložením věděli, bývají většinou vytrvalejší ve svém odporu. A tahle pořád odolává.“
Chvíli bylo ticho, čekali na mou odpověď.
Odolává? Hostitel mi blokoval přístup? Znovu mě překvapil žár mého vzteku.
„Takže mě omezuje?“ zeptala jsem se a můj hlas byl zkomolený, jak jsem mluvila skrz zatnuté zuby.
„Ano,“ řekl Léčitel. „Všech sto dvacet sedm bodů je v optimální poloze.“
Tato mysl využívala víc mých schopností než kterýkoliv hostitel předtím a nechávala mi tak pouze sto osmdesát jedna spojení nevyužitých. Možná že právě množství těch spojených byl důvod, proč byly mé emoce tak živé.
Rozhodla jsem se otevřít oči. Cítila jsem potřebu zkontrolovat, že všechno funguje, ujistit se, že Léčitel mluvil pravdu.
Světlo. Jasné, bolestivé. Znovu jsem zavřela oči. Poslední světlo, které jsem viděla, bylo mírněno hlubokým oceánem. Ale tyhle oči znaly i jasnější světlo a dokázaly ho zvládnout. Znovu jsem je otevřela, ale nechala jsem je přivřené, dívala jsem se skrz řasy.
„Chcete, abych zhasl světlo?“
„Ne, Léčiteli. Moje oči si zvyknou.“
„Výborně,“ řekl a já jsem věděla, že nechválí mé rozhodnutí, nýbrž mé užití přivlastňovacího zájmena.
Oba dva čekali, než jsem oči otevřela úplně.
Moje mysl tohle místo poznala jako obyčejný nemocniční pokoj. Nemocnice. Strop byl z bílých desek s malými tmavými tečkami. Světla byla obdélníková, stejně velká jako desky, a pravidelně rozmístěná. Stěny byly světle zelené – uklidňující barva, ale také barva nemoci. Podle mého rychle utvořeného názoru špatná volba.
Lidé okolo mě byli zajímavější než pokoj. Když jsem se podívala na Léčitele, v mé mysli se hned objevilo slovo doktor. Měl na sobě volné modrozelené oblečení bez rukávů. Na tváři měl chlupy ve zvláštní barvě, moje vzpomínky ji nazvaly zrzavou.
Zrzavá! Prošla jsem třemi světy od té doby, co jsem naposledy viděla něco té nebo podobné barvy. I tenhle zrzavě zlatý odstín mě naplnil nostalgií.
Jeho tvář byla pro mě prostě lidská, ale pomocí znalosti, kterou jsem získala ze vzpomínek, jsem ji označila za milou.
Mou pozornost upoutal netrpělivý vzdech a otočila jsem se na Hledačku.
Byla velmi malá. Kdyby se nehýbala, skoro bych si ji nevšimla, jak stála vedle Léčitele. Nepřitahovala pozornost, byla temnotou v jasném pokoji. Byla celá, od brady po kotníky, oblečená v černé – v konzervativním oděvu s hedvábným rolákem. Její vlasy byly také černé. Sahaly jí až k bradě a měla je zastrčené za ušima. Její kůže byla tmavší než Léčitelova. Olivová.
Ty drobné změny v lidských vzezřeních a výrazech byly tak minimální, že bylo velmi těžké si jich vůbec všimnout. Moje paměť ale byla schopná vzhled tváře téhle ženy pojmenovat. Černé obočí, zahnuté nad mírně vystouplýma očima, vytvářelo povědomý výraz. Nebyl to úplně vztek. Intenzita. Podrážděnost.
„Jak často se tohle stává?“ zeptala jsem se a znovu se podívala na Léčitele.
„Ne často,“ přiznal Léčitel. „Už nemáme tolik volných dospělých hostitelů. Nedospělí jsou mnohem povolnější. Ale vy jste dala najevo, že preferujete začít jako dospělý…“
„Ano.“
„Ve většině žádostí jde o pravý opak. Délka lidského života je o mnoho kratší, než na kolik jste zvyklá.“
„Jsem velmi dobře obeznámena s těmito fakty, Léčiteli. Už jste se někdy dříve setkal s tímto… odporem?“
„Já sám jenom jednou.“
„Povězte mi detaily toho případu.“ Odmlčela jsem se. „Prosím,“ dodala jsem, aby to nevyznělo jako rozkaz.
Léčitel si povzdechl.
Hledačka si začala bubnovat prsty jedné ruky na druhou. Znamení netrpělivosti. Nechtělo se jí čekat, až dostane to, co chce.
„Objevil se před čtyřmi lety,“ začal Léčitel. „Zúčastněná duše žádala, aby byl její hostitel dospělý muž. A první, který byl k dispozici, byl člověk, který žil od brzkých let okupace ve skupině povstalců. Ten člověk… věděl, co se stalo, když ho chytili.“
„Stejně jako můj hostitel.“
„Um, ano.“ Odkašlal si. „Byl to teprve druhý život zmíněné duše. Přišel ze Slepého světa.“
„Ze Slepého světa?“ zeptala jsem se a podvědomě naklonila hlavu na stranu.
„Ach, promiňte, asi ještě neznáte naše přezdívky. Ale na tomhle světě už jste byla, nebo ne?“ vytáhl z kapsy malý počítač a podíval se na něj. „Ano, vaše sedmá planeta. V osmdesátém prvním sektoru.
„Slepý svět?“ zopakovala jsem nesouhlasným tónem.
„Ano, ale někteří, kteří tam žili, ho radši nazývají Zpívajícím světem.“
Pomalu jsem přikývla. Tenhle název se mi líbil víc.
„A někteří, kteří tam nikdy nebyli, mu říkají Planeta netopýrů,“ zamumlala Hledačka.
Otočila jsem se na ni a cítila jsem, jak se mi zužují oči, když se mi v mysli vynořil obrázek ošklivých létajících hlodavců, o kterých mluvila.
„Předpokládám, že vy jste tam nikdy nežila, Hledačko,“ řekl lehce Léčitel. „Téhle duši jsme nejdříve říkali Racing Song (Závodící píseň) – byl to volný překlad jeho jména na… Zpívajícím světě. Ale on si brzy vybral, že převezme jméno svého hostitele, Kevin. Přestože měl nadání pro povolání v hudebním oboru, řekl, že se mu zdá pohodlnější, když bude pokračovat v povolání svého hostitele, což byl mechanik.
Tyto skutečnosti byly pro jeho Utěšitele (anglicky Comforter) zneklidňující, ale pořád ještě byly v mezích normy.
Potom si Kevin začal stěžovat na to, že čas od času ztrácí paměť. Přivedli ho zpátky ke mně a já jsem provedl další testy, abych zjistil, jestli v jeho mozku nezbyly nějaké stopy po hostitelově mysli. Během testování si někteří Léčitelé všimli změn v jeho chování. Když jsme se ho na to ptali, prohlásil, že si na jisté své výroky a činy vůbec nevzpomíná. Spolu s jeho Utěšitelem jsme pokračovali v jeho pozorování a nakonec jsme zjistili, že jeho hostitel pravidelně získává kontrolu nad Kevinovým tělem.“
„Získává kontrolu?“Moje oči se rozšířily. „A ta duše o tom nevěděla? Hostitel si vzal své tělo zpátky?“
„Bohužel je to tak. Kevin nebyl dost silný na to, aby svého hostitele potlačil.“
Nebyl dost silný.
Budou si o mně myslet, že jsem také slabá? Byla jsem slabá, protože jsem nedokázala vstoupit do té mysli a najít odpovědi na své otázky? A ještě slabší, protože v mé hlavě byly její myšlenky, přestože by tam být neměly? Vždycky jsem se považovala za silnou. Ta myšlenka mě přinutila sebou škubnout. Styděla jsem se.
Léčitel pokračoval. „Objevily se jisté okolnosti a bylo rozhodnuto –“
„Jaké okolnosti?“
Léčitel sklopil hlavu a neodpověděl.
„Jaké okolnosti?“ zopakovala jsem. „Věřím, že mám právo to vědět.“
Léčitel si povzdechl. „Ano, máte. Kevin… fyzicky napadl Léčitele, když nebyl… sám sebou.“ Cukl sebou. „Zbavil toho Léčitele vědomí a pak našel skalpel. Našli jsme ho zbaveného všech smyslů. Hostitel se pokusil vyříznout duši ze svého těla.“
Zabralo mi pár vteřin, než jsem byla schopná promluvit. A i potom byl můj hlas velmi tichý. „Co se jim stalo?“
„Hostitel naštěstí nezůstal při vědomí dost dlouho na to, aby způsobil nějakou vážnou škodu. Kevin byl přesunut, tentokrát do nedospělého hostitele. A ten problematický hostitel byl v tak vážném stavu, že bylo rozhodnuto, že nestojí za to ho zachraňovat.
V lidských letech je teď Kevinovi sedm a je v naprostém pořádku… kromě toho, že si nechal jméno Kevin. Jeho opatrovníci se ho s velkou péčí snaží vychovávat k lásce k hudbě a to jde také bez problémů…“ Poslední slova dodal, jako kdyby to byly dobré zprávy – zprávy, které jako by nějak mohly přehlušit ten zbytek.
„Proč?“ Odkašlala jsem si, aby ch mohla znovu zvýšit hlas na normální hlasitost. „Proč nikdo o tomto risku neví?“
„Vlastně,“ vstoupila do našeho rozhovoru Hledačka. „je ve všech informačních brožurách velice jasně řečeno, že je přizpůsobení se dospělému člověku mnohem větší výzva než přizpůsobení se dítěti. Nedospělý hostitel je důrazně doporučován.“
„Slovo výzva ne tak docela vystihuje Kevinův případ,“ zašeptala jsem.
„Ano, jestli radši ignorujete doporučení.“ Když moje tělo ztuhlo a způsobilo tak to, že postel pode mnou trochu zaskřípala, zvedla ruce ve smířlivém gestu. „Ne, že vás obviňuji. Dětství je neobyčejně zdlouhavé. A vy zjevně nejste obyčejná duše. Mám spoustu důvodů říct, že je ve vašich schopnostech tohle zvládnout. Je to prost jenom další hostitel. Jsem si jistá, že vrzy budete mít naprostou kontrolu a plný přístup ke všemu.“
Podle toho, jak jsem zatím Hledačku pozorovala, jsem byla překvapená, že má dost trpělivosti na to, aby počkala dokonce i na to, až se aklimatizuji. Cítila jsem, jak je zklamaná, že jsem jí podala tak málo informací, a to přineslo zpátky něco z toho mně neznámého pocitu vzteku.
„Nenapadlo vás, že byste informace, které hledáte, mohla stejně tak dobře získat tak, že byste se do tohoto těla nechala vložit sama?“ zeptala jsem se.
Ztuhla. „Nejsem skokan.“
Moje obočí se automaticky zvedlo.
„Další přezdívka,“ vysvětlil mi Léčitel. „Pro ty, kteří v těle svého hostitele nedokončí celý život.“
Přikývla jsem, jako že rozumím. Na mých ostatních světech jsme pro ně také měli jména. A na žádném z těch světů jsme se jim nesmáli. A tak jsem přestala na Hledačce vyzvídat a dala jí, co jsem věděla.
„Jmenovala se Melanie Stryderová. Narodila se v Albuquerque a pár let se schovávala v divočině, než našla… hmmm. Je mi líto, tohle zkusím později. Tohle tělo je dvacet sedm let staré. Do Chicaga přijela z…“ zavrtěla jsem hlavou. „Zastavila na více místech a ne na všech byla sama. Vozidlo, kterým jela, bylo kradené. Hledala svou sestřenici Sharon, o které měla důvod doufat, že je stále člověk. Předtím, než byla spatřena, nikoho nenašla ani nekontaktovala. Ale…“ Snažila jsem se, bojovala proti té zdi. „Myslím… Nejsem si jistá… Myslím, že někde nechala… vzkaz“
„Takže čekala, že ji bude někdo hledat?“ zeptala se Hledačka dychtivě.
„Ano. Bude jim… chybět. Když se nesetká s…“ Zaťala jsem zuby, teď jsem opravdu bojovala. Ta zeď byla černá a já jsem nedokázala říct, jak byla tlustá. Narážela jsem do ní, na čele se mi perlil pot. Hledačka a Léčitel byli velmi tiše, dávali mi prostor na soustředění.
Zkusila jsem myslet na něco jiného – hlasitý, neznámý zvuk, který vydával motor auta, příval adrenalinu, který ji zaplavil pokaždé, když se v dálce objevila světla dalšího auta. Už jsem to měla a nic mě nemohlo zastavit. Nechala jsem se unést vzpomínkou, nechala ji přeskočit ke chladnému pochodu městem pod příkrovem noční tmy, nechala jsem se zanést do budovy, kde mě našli.
Ne mě, ji. Mé tělo se otřáslo.
„Nepřežeňte –“ začal Léčitel.
Hledačka ho umlčela.
Nechala jsem svou mysl skousnout hrůzu z objevení, spalující nenávist Hledačů přemohla skoro všechno ostatní. Nenávist byla zlá; byla to bolest. Skoro jsem ten pocit nemohla snést. Ale nevěnovala jsem tomu pozornost, doufala jsem, že to oslabí odpor, že to oslabí obranu.
Opatrně jsem sledovala, jak se zkoušela schovat a jak věděla, že se schovat nemůže. Vzkaz, naškrábaný na kousku dřeva zlomenou tužkou. Rychle prostrčený pode dveřmi. A ne jen tak pod nějakými dveřmi.
„Jsou to páté dveře v páté chodbě v pátém patře. Tam je její kontakt.“
Hledačka měla v ruce malý telefon a něco do něj rychle mumlala.
„Ta budova měla být bezpečná,“ pokračovala jsem. „Věděli, že je opuštěná. Nevěděla, jak ji objevili. Našli Sharon?“
Cítila jsem, jak mi hrůzou vystoupila husí kůže.
Ta otázka nebyla moje.
Tahle otázka nebyla moje, ale úplně přirozeně prošla mými rty, jako kdyby byla. Hledačka si ničeho nevšimla.
„Tu sestřenici? Ne, nenašli tam žádného jiného člověka,“ odpověděla a moje tělo se uvolnilo. „Tento hostitel byl spatřen, jak vstupuje do budovy. A protože ta budova byla opuštěná, občan, který ji spatřil, byl znepokojený. Zavolal nám a my jsme budovu sledovali, jestli se nám nepodaří chytit více než jednoho, a když jsme viděli, že to není pravděpodobné, vstoupili jsme dovnitř. Dokážete najít místo setkání?“
Zkusila jsem to.
Tolik vzpomínek, a všechny barevné a ostré. Viděla jsem tisícovky míst, kde jsem nikdy nebyla, poprvé jejich jména jsem slyšela. Dům v Los Angeles lemovaný vysokými stromy. Louka v lese, na ní stan a oheň, za Winslow v Arizoně. Opuštěná kamenitá pláž v Mexiku. Jeskyně, jejíž vstup hlídal prudký déšť, někde v Oregonu. Stany, chatrče, hrubé přístřešky. A jak šel čas, jména se stávala mnohem méně specifická. Nevěděla, kde je, a ani ji to nezajímalo.
Moje jméno bylo teď Tulačka, ale přesto mi její vzpomínky připadaly, jako kdyby byly moje vlastní. Až na to, že moje toulání bylo dobrovolné. Tyto záblesky se vždycky vázaly se strachem z pronásledování. Nebylo to toulání, byl to útěk.
Pokusila jsem se necítit soucit. Místo toho jsem se soustředila na vzpomínky. Nepotřebovala jsem vidět, kde byla, jenom kam šla. Probírala jsem se obrázky, které se vázaly ke slovu Chicago, ale nevypadalo to, že by tu bylo něco jiného než jen náhodné obrázky. Rozšířila jsem svou síť. Co bylo mimo město? Chlad, pomyslela jsem si. Byl tam chlad a byla tam obava.
Kde? Naléhala jsem a zeď se vrátila.
Prudce jsem vydechla. „Mimo město – v divočině… státní park, daleko od obydlených oblastí. Nikdy tam nebyla, ale věděla, jak se tam dostat.“
„Kdy?“ zeptala se Hledačka.
„Brzy,“ přišla automatická odpověď. „Jak dlouho jsem tady?“
„Nechali jsme hostitele uzdravovat se devět dní, abychom si byli jistí, že je úplně zdravá,“ řekl mi Léčitel. „Vložení bylo dnes, desátý den.“
Deset dní. Moje tělo pocítilo ohromující vlnu úlevy.
„Už je pozdě,“ řekla jsem. „Na schůzku… i na vzkaz.“ Cítila jsem reakci svého hostitele – cítila jsem ji až moc silně. Byla skoro… samolibá. Dovolila jsem, aby slova, která si myslela, opustila mé rty, abych se z nich mohla poučit. „On tam nebude.“
„On?“ chytila se Hledačka zájmena. „Kdo?“
Černá zeď se vrátila s mnohem větší silou než předtím. Ale byla o setinku vteřiny pomalá.
Mou mysl znovu naplnila ta tvář. Ta nádherná tvář se zlatou kůží a zářivýma očima. Ta tvář, která mě, když jsem se na ni dívala, naplňovala hlubokou radostí.
Přestože zeď zapadla na místo s obrovskou vlnou zlomyslného vzteku, nebyla dost rychlá.
„Jared,“ odpověděla jsem. A tak rychle, jako kdyby přišla ode mě, to jméno následovala další myšlenka. „Jared je v bezpečí.“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář