2.kapitola
16. 2. 2010
2.kapitola - Zaslechnutá (Overheard)
Ty hlasy byly jemné a byly blízko. Přestože jsem je vnímala až odteď, zřejmě už spolu mluvily dlouho.
„Bojím se, že je to pro ni moc,“ říkal jeden. Byl mírný a hluboký, mužský. „Moc pro kohokoliv. Taková nenávist!“ V jeho tónu byl slyšet odpor.
„Křičela jenom jednou,“ odpověděl vysoký ženský hlas. Zdůrazňovala ten fakt, jako kdyby to byla záruka výhry, jako kdyby tímhle argumentem vyhrála celou hádku.
„Já vím,“ přiznal muž. „Je velmi silná. Všichni ostatní by byli nuceni projít mnohem větším utrpením, i kdyby byla jeho příčina slabší než tahle.“
„Jsem si jistá, že bude v pořádku, přesně jak jsem vám říkala.“
„Možná jste si zvolila špatné povolání.“ V jeho hlase zazněl zvláštní tón. Sarkasmus, pojmenovaly ho mé vzpomínky. „Možná jste se měla stát Léčitelem, jako já.“
Žena vydala pobavený zvuk. Smích. „Pochybuji. My Hledači preferujeme jiný typ diagnózy.“
Moje tělo znalo tohle slovo, tenhle název: Hledač. Přejel mi mráz po zádech. Zbylá reakce. Samozřejmě, já jsem neměla žádný důvod bát se Hledačů.
„Někdy přemýšlím, jestli má na vás nebo na vaše kolegy vliv dotek lidskosti,“ zamumlal muž, jeho hlas rozmrzelý. „Násilí je část vaší životní volby. Stačí zbytek přirozeného temperamentu vašeho těla na to, abyste si ty hrůzy užívali?“
To obvinění mě překvapilo, stejně jako jeho tón. Tahle diskuze byla skoro jako… hádka. Něco, co můj hostitel znal a s čím jsem se já nikdy nesetkala.
Žena se bránila. „Nevybíráme si násilí. Postavíme se k němu čelem, když musíme. A pro vás je dobře, že někdo je dost silný na to, aby zvládl to nepříjemné. Váš mír by byl bez naší práce silně otřesen.“
„Kdysi dávno. Myslím, že vaše poslání už brzy bude zastaralé.“
„Chyba ve vašem myšlení leží tam na té posteli.“
„Jedna lidská dívka, samotná a neozbrojená! Ano, velká hrozba našemu míru.“
Žena těžce vydechla. Povzdech. „Ale odkud přišla? Jak se objevila uprostřed Chicaga, města už dlouho civilizovaného, stovky mil od jakékoliv stopy povstaleckých aktivit? Zvládla to sama?“
Vyjmenovala ty otázky, jako kdyby neočekávala odpověď, jako kdyby už je vyslovila mnohokrát.
„To je váš problém, ne můj,“ řekl muž. „Moje práce je pomoci téhle duši přizpůsobit se novému hostiteli bez zbytečné bolesti nebo utrpení. A vy jste tady, abyste se mi do toho pletla.“
Pomalu jsem se vzpamatovávala, zvykala jsem si na ten nový svět smyslů, a až teď mi došlo, že předmětem jejich konverzace jsem já. Já jsem byla ta duše, o které mluvili. To slovo pak nabíralo úplně nový význam, doteď pro mého hostitele znamenalo něco úplně jiného. Na každé planetě jsme si brali jiné jméno. Duše. Myslím, že to je výstižný název. Neviditelná síla, která řídí tělo.
„Odpovědi na mé otázky mají stejný význam jako vaše zodpovědnost vůči té duši.“
„To je sporné.“
Uslyšela jsem pohyb a najednou byl její hlas pouhý šepot. „Kdy se probere? Narkóza už by měla přestávat účinkovat.“
„Až bude připravená. Nechte ji na pokoji. Zaslouží si zvládnout situaci, jak to pro ni bude nejpohodlnější. Představte si ten šok, až se probudí – v těle povstaleckého hostitele zraněného téměř k smrti při pokusu o útěk! Nikdo by neměl v časech míru zažívat takové trauma!“ Jeho hlas se zvedl spolu se vzrůstem emocí.
„Je silná,“ ujišťovala ho žena. „Viděl jste, jak výborně si vedla při první vzpomínce, při nejhorší vzpomínce. Ať už čekala cokoliv, tohle zvládla.“
„Ale proč to musela zvládnout?“ zamumlal muž, ale nevypadalo to, že by očekával odpověď.
Žena mu ale odpověděla. „Kdybychom se mohli dostat k informacím, které potřebujeme –“
„Potřebujeme je vaše slovo. Já bych si vybral termín chceme.“
„Potom na sebe někdo musí vzít to nepříjemné,“ pokračovala, jako kdyby ji nikdo nepřerušil. „A myslím si, že jak znám tuhle, přijala by tu výzvu, i kdyby tu byl nějaký způsob, jak se jí zeptat. Jak jí říkáte?“
Muž dlouho nepromluvil. Žena čekala.
„Tulačka (anglicky Wanderer),“ řekl nakonec neochotně.
„Trefné,“ řekla. „Nemám žádné oficiální statistiky, ale musí být jedna z mála, ne-li jediná, kdo putoval takhle daleko. Ano, Tulačka jí bude vyhovovat, než si vybere nové jméno.“
On na to nic neřekl.
„Samozřejmě může přijmout jméno svého hostitele… Ale nenašli jsme žádné shodné otisky prstů nebo vzorek sítnice. Nemohu vám říct, jak se jmenovala.“
„Nevezme si lidské jméno,“ zamumlal muž.
Její odpověď byla smířlivá. „Každý hledá útěchu svým vlastním způsobem.“
„Tahle Tulačka bude potřebovat víc než jen útěchu, díky vašemu stylu Hledání.“
Slyšela jsem ostré zvuky – kroky, staccato na tvrdé podlaze. Když znovu promluvila, byl její hlas na druhé straně místnosti, než byl muž.
„Na brzké dny této okupace byste reagoval špatně,“ řekla.
„Nebo možná vy špatně reagujete na mír.“
Žena se zasmála, ale znělo to falešně – nebylo to opravdové pobavení. Moje mysl vypadala, že je dobře přizpůsobená zdejším způsobům, dokázala bez problémů rozlišit pravé významy od různých nadsázek a přetvařování.
„Nemáte jasný náhled na to, co vlastně mé povolání vyžaduje. Dlouhé hodiny strávené nad různými papíry a mapami. Většinou práce u stolu. Ne tak často se dostaneme do nějakého konfliktu nebo násilí, jak to vypadá, že si myslíte.“
„Před deseti dny jste tu běhali ozbrojení smrtelnými zbraněmi a snažili se dostat tohle tělo.“
„Výjimka, nikoliv pravidlo, to vás ujišťuji. Nezapomínejte, že tyto zbraně, které vás tak odpuzují, se obrací proti nám, pokud Hledači nejsou dost ostražití. Lidé nás rádi zabíjí, kdykoliv mají tu příležitost. Ale ti, jejichž těl se ta nepřátelskost dotkla, nás vidí jako hrdiny.“
„Mluvíte, jako kdyby zuřila válka.“
„Ano, pro zbytky lidské rasy opravdu zuří.“
Tato slova byla pro mé uši velmi silná. Moje tělo na ně reagovalo; cítila jsem, jak se mi zrychlil dech, slyšela jsem zvuk mého srdce, jak bije mnohem rychleji než normálně. Přístroj vedle postele, na které jsem ležela, změny zaregistroval a dal to najevo tlumeným pípáním. Ale Léčitel i Hledačka byli příliš zabráni do své diskuze, aby si toho všimli.
„Ale vždyť museli zjistit, že tahle válka je pro ně už dlouho prohraná. V jaké jsme přesile? Jeden proti milionu? Myslím, že byste to měli vědět.“
„Uznáváme, že vyhlídky jsou pro nás trochu růžovější než pro ně,“ připustila zdráhavě.
Léčitel neodpověděl. Chvíli bylo ticho.
Využila jsem ten čas k tomu, abych zhodnotila situaci. Hodně toho bylo zřejmé.
Byla jsem v Lékařském zařízení a zotavovala jsem se z nezvykle traumatického vložení. Byla jsem si jistá, že tělo mého hostitele bylo úplně vyhojeno předtím, než bylo dáno mě. Poškozený hostitel by byl zneškodněn.
Zamyslela jsem se nad rozpornými názory Léčitele a Hledačky. Podle informací, které mi byly dány, když jsem si vybrala tento svět, měl pravdu Léčitel. Světy, kde ještě zůstávaly zbytky odporu, už téměř zmizely. Planeta jménem Země byla mírumilovná a klidná, taková, jak vypadala z vesmíru. Lákavě zelená a modrá, obalená ve svých neškodných mracích. A stejně jako způsoby duší, soulad byl teď všeobecný.
Slovní roztržka mezi Léčitelem a Hledačkou nebyla typická. Na náš druh byla až moc agresivní. Přinutila mě přemýšlet. Mohly by být pravdivé? Ty šeptané zvěsti, které šířily myšlenkami… myšlenkami…
Byla jsem rozptýlená, snažila jsem se vzpomenout si na jméno mého předešlého druhu hostitele. Měli jsme jméno, tím jsem si byla jistá. Ale protože jsem už nebyla s tím hostitelem spojená, nemohla jsem si na něj vzpomenout. Používali jsme mnohem jednodušší jazyk než je tenhle, mlčenlivý jazyk myšlenek, který nás spojoval v jednu velkou mysl. Bylo to nutné, když jsme navždy byli zakořenění v mokré černé špíně.
Dokázala jsem ten druh popsat ve svém novém, lidském, jazyce. Žili jsme na dně velkého oceánu, který pokrýval celou naši planetu – svět, který měl také své jméno, ale stejně tak jako jméno druhu bylo pryč. Každý jsme měly sto paží a na každé paži tisíc očí, takže žádný kout rozlehlých vod nezůstal nepovšimnut, díky našemu propojenému myšlení. Žádné zvuky nebyly zapotřebí, takže jsme neměli žádný způsob, jak ho slyšet. Ochutnávali jsme vodu a rozhlíželi se, tyto smysly nám dávaly všechno, co jsme potřebovali vědět. Cítili jsme slunce, tak daleko nad námi, a jeho světlo jsme využívali jako potravu.
Dokázala jsem nás popsat, ale ne pojmenovat. Chvíli jsem po těch ztracených znalostech pátrala, ale pak jsem se vrátila k přemýšlení o tom, co jsem slyšela.
Bylo pravidlo, že duše nelhaly. U Hledačů to samozřejmě někdy bylo nutné, vyžadovalo to jejich povolání, ale mezi dušemi nikdy nebyl důvod lhát. A u mého posledního jazyku, jazyku myšlenek, to ani nebylo možné, i kdybychom chtěli. Ale vyprávěli jsme si příběhy, abychom zahnali nudu. Vyprávění příběhů byl ze všech talentů ten nejvíc uznávaný, díky tomu, že byl prospěšný pro všechny.
Někdy se dokonce fakta tak smíchala s fikcí, že i když nikdo neřekl žádnou lež, bylo těžké rozlišit, co je pravda a co ne.
Když jsme přemýšleli o té nové planetě – o Zemi, tak suché, tak rozmanité a naplněné takovou zlobou, tak destruktivní emoci, kterou jsme si ani nedokázali představit – byla naše hrůza někdy přehlušena vzrušením. Příběhy s novým tématem se rychle šířily. Války – války! Náš druh nikdy nebojoval! – byly nejdříve popisovány přesně, ale potom byly vyšperkovány a domýšleny. Když se potom příběhy dostaly do rozporu s oficiálními informacemi, které jsem vyhledala, přirozeně jsem uvěřila těm úplně prvním zprávám.
Ale šeptalo se ještě něco. Šeptalo se o tak silných lidských hostitelích, že duše byly nucené je opustit. O Hostitelích, jejichž mysli byly tak silné, že se nedaly úplně odstranit. Duše, které si zachovaly osobnost těla, radši než aby ji potlačily. Příběhy. Divoké zvěsti. Šílenství.
Skoro to vypadalo jako Léčitelovo obvinění…
Potlačila jsem tu myšlenku. Pravděpodobnějším důvodem jeho výtky byla nechuť vůči povolání Hledačů, kterou cítila většina z nás. Kdo si vybere život konfliktů a stíhání? Koho láká povinnost sledování neochotných hostitelů a jejich chytání? Kdo má žaludek na to stát tváří v tvář zlobě tohoto druhu, těchto nepřátelských lidí, kteří zabíjeli tak lehce a tak bezmyšlenkovitě? Na této planetě se z Hledačů prakticky stávala… armáda – můj nový mozek mi hned nabídl pojmenování mně neznámé skutečnosti. Většina z nás věřila, že na cestu Hledače to láká jenom ty méně civilizované duše.
Ale přesto, na Zemi Hledači získali nové postavení. Nikdy dříve se okupace takhle nezhatila. Nikdy dříve se nezměnila v tak zuřivou a krvavou bitvu. Nikdy dříve nebylo obětováno tolik životů duší. Hledači teď stáli jako mocný štít a duše tohoto světa jim byly velmi dlužny; za bezpečnost, kterou jim zajišťovali, za risk konečné smrti, kterému čelili každý den a za nová těla, která nepřestávali dodávat.
Teď nebezpečí pominulo, vypadalo to, že vděčnost opadává. A tato změna nebyla pro Hledače příjemná.
Nebylo těžké představit si, jaké otázky mi bude pokládat. Přestože se Léčitel snažil získat mi čas, abych si zvykla na nové tělo, věděla jsem, že udělám, co budu moci, abych Hledači pomohla. Být dobrým občanem bylo pro každou duši velmi důležité.
A tak jsem se zhluboka nadechla, abych se připravila. Monitor ten pohyb zaregistroval. Věděla jsem, že to jenom zdržuji. Nechtěla jsem si to přiznat, ale bála jsem se. Abych získala informaci, kterou Hledačka potřebovala, musela bych prozkoumat všechny ty násilné vzpomínky, které mě předtím přinutily v hrůze vykřiknout. A víc než to. Bála jsem se toho hlasu, který jsem předtím tak zřetelně slyšela ve své hlavě. Ale teď mlčela, a tak to bylo správně. Už z ní také byla jenom vzpomínka.
Neměla bych se bát. Nakonec, říkají mi Tulačka. A to jméno jsem si zasloužila.
S dalším hlubokým nádechem jsem se ponořila do těch vzpomínek, které mě tak děsily, a postavila jsem se jim tváří v tvář, s hlavou vztyčenou a zuby zaťatými.
Bez problémů jsem mohla projít přes konec, teď už mě neohromil. Znovu, tentokrát zrychleně jsem běžela temnotou, škubala sebou a snažila se nic necítit. Bylo to rychle za mnou.
Jakmile jsem se dostala za tuhle bariéru, už nebylo těžké procházet se méně děsivými místy a sbírat informace, které jsem chtěla. Viděla jsem, jak se dostala do tohoto studeného města. Jela v noci, kradeným autem, které si vybrala právě pro jeho nepopsatelnost. Chodila ve tmě ulicemi Chicaga, třásla se, přestože měla kabát.
Sama někoho hledala. Byli tu i jiní jako ona, nebo v to alespoň doufala. Jedna konkrétní osoba. Přítelkyně… ne, rodina. Ne sestra… sestřenice.
Slova přicházela stále pomaleji a pomaleji a já jsem nejdřív nechápala proč. Zapomněla to? Ztratilo se to po traumatu z blízké smrti? Byla jsem ještě stále omámená sedativy? Snažila jsem se myslet jasně. Tenhle pocit byl neznámý. Bylo moje tělo stále pod vlivem narkózy? Cítila jsem se dost bdělá, ale moje mysl marně hledala odpovědi, po kterých jsem pátrala.
Znovu jsem se ponořila do hledání a doufala, že narazím na jasnější reakci. Proč sem přišla? Chtěla najít… Sharon – vylovila jsem ze vzpomínek její jméno – a společně by…
Narazila jsem na zeď.
Bylo to prázdno, nic. Zkusila jsem to obejít, ale nemohla jsem najít okraje té prázdnoty. Bylo to jako kdyby informace, po které jsem pátrala, byla vymazaná.
Jako kdyby byl poškozený mozek.
Zaplavil mě vztek, horký a divoký. Překvapením jsem vydechla, byla to nečekaná reakce. Slyšela jsem o emocionální nestabilitě těchto lidských těl, ale tohle pro mě bylo nepochopitelné. Za celých svých osm životů jsem nikdy nezažila, že by mě nějaká emoce ovládla takovou silou.
Cítila jsem, jak mi na krku pulzuje krev, cítila jsem v uších tlukot srdce. Moje ruce se sevřely v pěst.
Přístroje vedle mě zrychlení mého srdce zaznamenaly. A tentokrát v místnosti reakce byla: ozvalo se ostré klapání Hledaččiných bot, jak se přesunula blíž ke mně, stejně tak jsem slyšela Léčitelův tichý přesun.
„Vítej na Zemi, Tulačko,“ řekl ženský hlas.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář